Dneska je líná neděle. Vzbudím se pozdě. Z postele vylezu asi hodinu po tom, co jsem se probrala. Zjišťuju, že je dneska výročí vzniku naší republiky. Málem bych zapomněla. Díky osmihodinovému časovému posunu jsem to trošku zaspala. Říkám si, že je to skvělý, jak se to slaví. Všude po republice je spousta kulturních doprovodných akcí a lidi o tom píšou. Taky o tom chci napsat. O tom jak "to české" vnímám já. Blíží se mé roční výročí pobytu v zahraničí a to se člověku pohled na naší zemi docela změní.
Za ten rok jsem v Čechách nebyla ani jednou. Ze začátku jsem ani nechtěla. Ne, že bych to tam neměla ráda, ale měla jsem obrovskou touhu po změně. Změna mi vlila novou chuť do života. To je jisté. Ale postupem času, jsem začala vzpomínat. Třeba na jídlo. Na změny ročních období. Na češtinu. Na rodinu a přátele. Na všechny ty maličkosti co dělají domov v Čechách domovem. Pokud jste nikdy nežili delší dobu v zahraničí, těžko si dokážete představit, jak velkou chuť mám po roce na správně načepované české pivo. Jak bych si hrozně dala knedlíky, ze kterých odkapává svíčková omáčka. A pak se odvalila na gauč s plným pupkem. Jak ráda bych vstala hodně brzo, obula holinky s nevkusným kytkovaným vzorem a šla do lesa na houby. Měla hlínu za nehtama a ruce by mi voněly houbami a mechem. Nebo jak ráda bych se zasmála s někým, kdo chápe český humor a umí si dělat srandu sám ze sebe (to některé národy prostě neumí). Říkala bych slova jako "jablíčko", "krteček" a "lžička" a nikomu by to nepřipadalo infantilní.
Nikdo vás nepřipraví na to, že si třeba rok nedáte tvaroh, mák nebo povidla. Pardon, ale dneska mám od rána chuť na chodský koláč. Nebo takový obyčejný chlebíček. Jsem obrovský žrout chlebíčků. Mohla bych je jíst k snídaní, k obědu, k odpolední kávě a i k večeři. Nevim jestli ve mě někdy dokáže podobné pocity vyvolat něco jako "open-faced sandwich". Ale abych nemluvila jenom o jídle. Musím říct, že například české zdravotnictví je opravdu skvělá věc. Třeba, když jdete k zubaři, tak tam zaplatíte jenom občas, když vám tam dělají něco většího než obykle. Za tohle bysme měli být opravdu vděční. Bolest zubů je jedna z nejhorších co znám (ještě jsem nerodila, potom budu asi mluvit jinak) a když prostě nemáte peníze na to, aby vás ošetřili, neumíte si představit jaké to je. Ve spoustě zemí si péči o zuby musí lidé hradit zvlášť a z vlastních peněz. Samozřejmě vím, že v Čechách není všechno dokonalé. To není nikde. Ale pro každého se všude najde něco dobrého.
Po téměř roce ve stále stejném počasí toužím po změnách ročních období. Po děšti a sněhu. Opravdu se těším na tu sněhovou brečku, která je špinavá a promočí vám boty. Vim, že to už se může zdát příliš, ale já to takhle mám.
Nebo si všimněte toho, jak jsou Češi ohromně vynalézaví. České ženy jsou právem považovány za jedny z nejkrásnějších na světě. A ostatní národy mají Čechy taky za nesmírně pracovité. A dalo by se toho vyjmenovat mnohem víc.
Mě už za nedlouho čeká návrat domů, takže tohle výročí je pro mě víc než nostalgické. Připomíná mi to všechno, co jsem okolo sebe celou dobu měla, ale nevnímala. Bylo to moc samozřejmé. Těším se, že si to budu všechno užívat jako poprvé. A slibuju, že až si dám první svíčkovou, nebudu to prožívat moc nahlas. Sem tam je dobré, trochu si popřemýšlet o tom co je až moc samozřejmé a zkusit si to znovu užít.
Takže všechno nejlepší do dalších let naše republiko!
Nostalgická Aneta.
Komentáře
Okomentovat