Tenhle týden musím vstávat do práce dřív než obvykle. Třeba zítra ve 3:50 ráno. Jo, to ani neni ráno, to je ještě noc, když slunce vychází okolo 7. Nedá se nic dělat. Abych nebyla úplně zblbá, používám aplikaci v mém iPhonu (který vlastně není můj) a vždycky si nastavím kolik hodin chci spát. Funguje to jako budík, jenom s tim rozdílem, že vás to upozorní, kdy máte jít spát. Nastavíte si jak dlouho před plánovaným usnutím má zazvonit a můžete na něj s klidným srdcem zapomenout. Což mě nesmírně vyhovuje. Večer mám totiž nejvíc nápadů, chci dělat spoustu věcí a pak se zapomínám. Já upřímně nevím, jestli tuhle funkci mají i jiné značky telefonů, ale kdyby ne, zkuste jenom klasickej budík. Pro mě je to skvělá vychytávka. O tom jsem ale vlastně psát nechtěla.
Takže vstávám brzo. Jít znovu spát, než se vzbudí moje práce, je ještě horší, než být nevyspalá. Takže mám po ránu dost času přemýšlet. Připravit všechno co je potřeba a v klidu si vypít kafe. Což je k nezaplacení. Hlavně to kafe teda. Moje práce má teď nový režim, takže musím jít ven už ráno. A to bych přála vidět všem. Jak se ta moje část San Franciska probouzí. Ráno je vždycky mlhavo a do toho prosvítají sluneční paprsky. Miluju to. To jak je ještě zima a všichni si s sebou nosí ty kelímky s kávou a lehce se usmívají. Jak vypadají všechny ty honosné domy jako z filmu v ranním světle. A je to takový pomalý a klidný. Zpomalený. Asi prostě miluju rána. I když tenhle týden to je pro mě možná už jako odpoledne.
Tak prostě jenom zkuste zítra ráno, až půjdete do práce, jít o 10 minut dřív a koukat kolem sebe. A ano, vím, že pracovní rána jsou otrava. Tak přesně proto.
Děkuju a přijďte zas.
Trochu nevyspalá Aneta.
Komentáře
Okomentovat